Úvod » Archiv - V galerii » Výstavy a akce v galerii 2012 » Otto Gutfreund: plastiky a kresby

Otto Gutfreund: plastiky a kresbyOtto Gutfreund: plastiky a kresby

6. 9. - 13. 10. 2012

(1889 -1927)

Mluvíme-li s hrdostí o tom, že česká novodobá kultura zrodila nemálo výborných malířů – z nichž v minulém století jeden, František Kupka, podstatně ovlivnil vývoj umění i v zahraničí – měli bychom stejně hrdě a možná ještě oprávněněji mluvit o našich sochařích. Přitom, obracejíce se od své doby k minulosti, mohli bychom se přenést přes Josefa Václava Myslbeka (ale i mladého Václava Levého) a přes Matyáše Bernarda Brauna až do středověku a připomenout si Petra Parléře a anonymní tvůrce Madon a Piet ze sklonku 14. století, jejichž význam pro vznik takzvaného krásného slohu se světu vyjevuje čím dále jasněji.

K těm všem se ve 20. století připojil sochař, jehož dílu je nyní věnována tato výstava – Otto Gutfreund. Pokud jde o světovou proslulost, stojí hned za Kupkou: tak jako vývoj evropského moderního malířství je nepředstavitelný bez opočenského rodáka Kupky, panorama sochařství by bylo výrazně chudší, neúplné bez Gutfreunda, rodáka královédvorského. Oba se nesmazatelně zapsali do historie dvou prvních převratných výtvarných hnutí 20. století, Kupka jako jeden z hlavních tvůrců nefigurativismu či abstrakcionismu, jemuž dal ze všech jeho pionýrů největší vnitřní rozměr, a Gutfreund jako reprezentant o něco dříve vzniklého kubismu, jejž pojal ze všech sochařů nejkomplexněji. Myšlenkovou hloubku svého průkopnického umění potvrdil stejně jako Kupka také svými statěmi teoretickými, v nichž se zabýval mimo jiné vztahem moderního umění k umění baroka a gotiky, které důkladně poznal i ve svém rodném kraji.

Dějiny kubismu jsou ovšem o hodně kratší než historie nefigurativismu, a zatímco Kupka takto tvořil až do konce svého dlouhého života, Gutfreund se po 1. světové válce od pozdního kubismu obrátil k modernímu realismu, jejž zprvu modifikoval – v duchu toho, čemu se říkalo nová věcnost – naivisticky, později neoklasicisticky (ostatně ve dvacátých letech náležel k předním neoklasicistům i Picasso), a teprve krátce před smrtí se od něho opět odklonil několika avantgardními výboji, jimiž se přiblížil k umění nefigurativnímu a v monumentálním plastickém emblému Škodových závodů spojil jedinečným způsobem abstrakta s konkréty. Tak se nejen svým kubismem, nýbrž i touto pozdní tvorbou postavil do čela všech, kteří v českém sochařství 20. století tvořili alternativu převládajících tendencí realistických, jež sice většinou neměla dlouhé trvání, ale má trvalou platnost: avantgardní tvorba Vincence Makovského je toho příkladem nejvýraznějším.

Sám Gutfreund, podobně jako o šest let starší Jan Štursa, dal svůj moderní realismus cele do služeb mladé Československé republiky a stal se jedním z jejích sochařů oficiálních; skulptury těch dvou se roku 1923 zcela logicky setkaly na fasádě Gočárovy pražské Legiobanky. Popularita, přinášející mu další a další veřejné zakázky, jako bylo několik pomníků prezidenta republiky T. G. Masaryka, však s sebou nesla také nebezpečí zkonvenčnění. Sebekritický Gutfreund si je uvědomoval a snažil se mu čelit hlavně pozdními díly, z nichž poslední, Nahá žena s rukama v bok z roku 1927, znamenala jeho konečný návrat k pravému, autentickému realismu, jejž nechápal jako opozici a negaci avantgardních výbojů, ale jako jejich potřebný, vskutku životodárný doplněk. Ze všech následovatelů Gutfreunda-předvojníka – z nichž je třeba jmenovat kromě Makovského především Bedřicha Stefana a jaroměřského rodáka Josefa Wagnera – byl nejvěrnější a nejdůslednější Ladislav Zívr, Gutfreundův krajan z Nové Paky, následující ho například kolorováním soch, k němuž také jeho přivedla raná praxe keramická.

František Kupka přímé následovníky neměl ani v Čechách ani ve Francii, kde ho jako velkého tvůrce a objevitele začali náležitě oceňovat až po jeho smrti; ostatně i česká veřejnost vzala Kupkovu nefigurativní tvorbu na vědomí vlastně až po 2. světové válce, poprvé ve čtyřicátých letech, podruhé a definitivně v letech šedesátých. Gutfreund měl následovatelů i napodobitelů mnoho už za svého života, ale většina jich nenavazovala na jeho kubismus a výtvarné výboje pozdního údobí, ale na jeho poválečný realismus, a to tak nápadně, že lze hovořit o „gutfreundismu". Ve dvacátých letech jím bylo zasaženo mnoho začínajících sochařů, přibližně o deset let mladších než Gutfreund – Břetislav Benda, Karel Dvořák, Josef Jiříkovský, Josef Kaplický, Karel Kotrba, Jan Lauda, Karel Pokorný, Otakar Švec, Václav Žalud, ale i Zívr, Gutfreundův ještě mladší krajan z Nové Paky, který byl stejně opravdový a osobitý realista jako kubista, surrealista a abstrakcionista a který „neorealisticky" tvořil nejen na sklonku dvacátých a na začátku třicátých let, nýbrž znovu i v letech čtyřicátých, kdy jako člen Skupiny 42 vytvořil řadu plastik na téma člověk a stroj, před nimiž nelze nemyslet na Gutfreundova Muže u selfaktoru, Tiskaře a alegorii Průmyslu.

O tom, jak podstatně a dlouho ovlivňovala Gutfreundova tvorba české moderní sochařství, svědčí však nejen Zívrovy civilistické práce čtyřicátých let, nýbrž i rané výtvory umělců další generace, kteří se začleňovali do výtvarnické obce po 2. světové válce. Někteří z nich, Miloš Chlupáč, Vladimír Janoušek, Věra Janoušková, Zdeněk Palcr, studovali na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Josefa Wagnera, kterého milovali, ale tím, co dělali, hlásili se mnohem víc ke Gutfreundovi. Dosvědčili to i trochu ironickým heslem, v němž převrátili název výstavy moderního českého sochařství, kterou roku 1946 koncipoval a uvedl estetik Václav Nebeský: název Od Gutfreunda k Wagnerovi změnili na Od Wagnera ke Gutfreundovi...

Těch, kdo psali o Gutfreundovi, bylo u nás nemálo, Emil Filla, Václav Nebeský, Viktor Nikodem, později Josef Císařovský a další, hlavně Jiří Šetlík, jehož ze všech nejzevrubnější monografie je připravena k tisku. Také různě obsáhlých výstav Gutfrendovy tvorby je mnoho. Největší uspořádala roku 1996 pražská Národní galerie a poslední, nikoli nejmenší, roku 2009 Městské muzeum ve Dvoře Králové nad Labem. Její autoři na ni teď navazují výstavou v Galerii města Trutnova.

Výstava by nebyla vznikla bez mimořádné ochoty, s níž zapůjčili řadu exponátů Muzeum Kampa v Praze, Moravská galerie v Brně i sběratelé soukromí. Všichni, především paní Meda Mládková, zasluhují vřelé poděkování.

Jaromír Zemina

 

Vernisáž ve středu 5. září 2012 v 17 hodin.

 

Slovanské náměstí 38 / 541 01 Trutnov
Tel.: +420 499 815 916 / E-mail: galerie@galerietu.cz